Jdi na obsah Jdi na menu
 


příběh se špatně šťastným koncem

8. 7. 2009

Příběhy

Strašně se změnil. Bylo to čím dál tím víc zřetelnější a ona si toho začínala všímat stále víc a víc. Čím to je, že se tak moc změnil? Tahle otázka jí vrtala hlavou den co den. Ze začátku si myslela, že je chyba v ní, ale ať dělala co dělala, nepomohlo to. Změna přicházela z jeho strany. Byl stále víc a víc uzavřený do sebe a nechtěl pustit napovrch svoje emoce, ikdyž jich musel být uvnitř plný. Ona to cítila, ale v něm bylo něco, co mu bránilo jí všechno říct. Snad jeho city k ní neopadají? Ale zbytečnými otázkami ho nezatěžovala. Čekala než příjde ten správný čas.

Na nějaký čas oba na všechno zapomněli. Až jednou večer ji vzal na jejich oblíbené místo- na útes, který ústil do moře. Sedli si na jeho kraj a objali se. Nikdo nic neříkal, protože oba cítili, že slova jsou zbytečná. Najednou ji od sebe odtrhl tak prudce, až spadla na lokty. Nevěděla co se děje, ale cítila, že to nic hezkého nebude. V tom si toho všimla. Z jeho ramen vystupovala temně černá křídla. Byla krásná, ale zároveň i tajemná. Se zoufalostím v očích se na ní podíval a řekl: "Je ze mě zrůda! Přináším lidem smrt." Po těchto slovech tam zůstala stát a nezmohla se na jediné slovo. "Ano, je to tak. Jsem temný anděl. Nosím lidem smrt i přes to, že nechci. Prostě musím. Živím se tím." Nesnažila se zakrýt slzy, které jí stékaly po tvářích. Čekala, že se něco stane, ale tohle bylo to poslední, co by jí napadlo. "Nezatracuj mne!" prosil jí. Stále nic neříkala. Přistoupil k ní a pevně jí objal. "Prosím tě odpusť mi to. Musím to udělat." Dívala se mu do jeho smaragdově zelených očí a on jí něžně políbil. V tu chvíli mu spočinula v náručí mrtvá. Ale neumřela úplně. Ze zad jí začala růst křídla. Úplně ta samá jako měl on. Temně černá a sametová. "Konečně můžeme být navždycky spolu. Teď už nám v tom nic nebrání. Oba jsme temní andělé a rozdáváme smrt." Společně se rozeběhli z útesu, rozevřeli svá křídla a letěli bok po boku kupředu………



Tiše seděla na hřbitovní zídce a dívající se na hroby přemýšlela o svém životě. V hlavě měla jedinou otázku- "proč?" Proč jí příjde, že celej svět stojí proti ní a není nikoho, kdo by jí mohl pomoci. Proč je plná smutku a nenávisti zároveň? Na většinu svých otázek odpověď znala, ale stejně se sem tam vyskytla otázka, kterou nedokázala zodpovědět. A všechno to začalo tím, když se s ní rozešel Petr. Do té doby si připadala jako nejšťastnější člověk na světě, jenže tak si připadala pouhé dva měsíce. Stále nemohla pochopit proč se k ní chová tak jako teď- bez zájmu a sebemenšího projevu dřívější známosti. Svíraly ji pocity prázdnoty, bezmoci a bezcenosti. Bez jediného slova si zapálila cigaretu a dívala se jak hoří. Přemýšlela jaké by to bylo, kdyby ona byla tou cigaretou a jediné co by po ní zbylo by byl pouhý popel? Chyběla by vůbec někomu? Najednou se zvedla a vykročíla na cestu, která byla osvícena pouze měsíčním světlem. Došla až na odlehlé místo, kde se opřela o zbytky schátralého baráku. Z kapsy vytáhla žiletku a položila ji vedle sebe. Jediné co ji v tuto chvíli zajímalo bylo to, že chce mít od všeho klid. Že už se nechce dál trápit a všechno chce ukončit. Sáhla po žiletce a do ticha zašeptala "promiň" pak přiložila žiletku k ruce a její rudá krev stákala na zem….

Probudila se s krásným pocitem- vlastně už ani nic necítila. Teď byla teprve šťastná. Tohle bylo to, počem neustále tak toužila. Ale proč se probudila v kostele? Rozhlédla se kolem sebe a uviděla své známé. Téměř všichni měli v očích slzy. Pak najednou uviděla Petra. Stál vzadu a jeho oči se mu leskli jako všem ostatním. V tu chvíli byla zmatená. "Co se to tu děje?" Chtěla to vědět a tak se naklonila ke své přítelkyni, vedle které seděla a začala se jí na všechno vyptávat, ale přítelkyně jako by ji vůbec neviděla a ani neslyšela. V ten okamžik se všichni zvedli a začali vycházet z kostela. Šla za nimi, když v tom uviděla, že čtyři muži nesou rakev. Pomalu jí vše začínalo docházet a začalo jí to všechno zapadat do sebe - ona je mrtvá! Všichni lidé se pomalu ubýrali ke hřbitovu a ona mezi nimi pobíhala a zmateně všechny pozorovala. "Co sem to udělala?" křičela, ale nikdo ji neslyšel.

Když spouštěli její rakev do hrobu, její matka omdlela. A ona si myslela, že nikomu nebude chybět, že je na celém světě sama. A ono se i přes to našlo pár lidí kteří ji opravdu rádi měli. Uvědomila si to ovšem moc pozdě. Se slzami v očích se rozloučila se svými příbuznými a nakonec šla k Petrovi. Stál tam sám a po tvářích mu stékaly slzy. Lehounce ho pohladila po uslzené tváři, políbila ho na čelo a řekla: "Sbohem."…….



Konečně našla někoho, koho tak dlouho hledala. Našla někoho, o koho se může opřít a spolehnout se na něj úplně ve všem. Bezmezně se do něj zamilovala a on do ní také. Skoro nic jim nechybělo- prostě byli šťastní a ostatní jim jen tiše záviděli. Každou volnou chvíli, kterou měli byli spolu a těšili se z chvil, které spolu prožívali. Asi po pěti měsících jejich vážné známosti byli pozváni na kamarádovu oslavu. Samozřejmě neodmítli a těšili se, až si ji spolu vychutnají do poslední kapky. Ano. Vychutnávali si jí, ovšem jen do té doby, než jeli domů. Kamarád se nabídl, že je odveze. Souhlasili. Cestou se ještě báječně bavili, když proti nim vyjelo auto a oslnilo je dálkovými světly. Ridič instinktivně strhl volant. Zaslechli skřípění brzd a letmo zahlédli mohutný strom a pak už jen tma……..

Probudila se až v nemocnici. Ostrá bolest jí pronikala z ramene až do spánku. Vůbec si nemohla vzpomenout, co se stalo. Až postupem času se jí všechny události začily vybavovat před očima. První otázka, kterou položila doktorovi v bílém plášti, který vešel do jejího pokoje byla, co se stalo její lásce. Doktor se otázce záměrně vyhýbal a říkal, že by si měla odpočinout, protože je po těžké autohavárii. Ale jak si mohla odpočinout, když vůbec nevěděla, co s ním je? Co když se mu něco stalo? Bože jen to ne!"Tak už mi to řekněte!!" Doktor jakoby vycítil, její potřebu dozvědět se to a tak se k ní naklonil a vzal ji za ruku. "Je mi to líto." To bylo všechno co řekl. To nemohla být pravda! To přece není možné! Vždyť já ho tak miluju! Nemůže být mrtví! Plánovali jsme si spolu budoucnost! Najednou se jí zmocnila nepopsatelná beznaděj, bezmoc a smutek. Slzy jí tekly po tváři a dělaly si tam stroužky. Nešly zastavit. Doktor k ní přikročil a dal ji sedativa. Usnula. Neví jak dlouho byla pod těmi sedativi, ale když se probudila, propustili jí domů do domácího ošetřování. "Proč to musel být právě on? Proč sem to nebyla já?" Tuto otázku si kladla neustále. Nemohla se s jeho ztrátou vyrovnat. O den později měl pohřeb. Nemohla se koukat, jak jeho rakev zpouští do země. Nejspíš by to nevydržela. Vyběhla ze hřbitova a utíkala pryč. Pryč od všeho. Přes slzy ani neviděla na cestu. Nasedla do auta a vydala se po té cestě, kde se to stalo. Už se blížila k tomu místu. Strhla volant a znovu viděla zase ten strom……… "Teď už budeme zase spolu!"

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář